Práce

Název práce

Srůstání

Anotace

Ve svých kresbách suchým pastelem se zaměřuji na problematiku vztahu člověka a přírody, kterou nejčastěji reflektuji skrze lidské či zvířecí tělo. Narativní složku, jež dominuje v mých obrazech, zahaluji do scénické atmosféry tmy. Tma je jeden z hlavních stavebních elementů mých kompozic. Pojímám ji nejen jako pozadí, na kterém se může vyjevit určitý problém, ale také jako možnost zrodu světla, skrze které se daná problematika může ukázat až následně. Problémy vznikající mezi člověkem a přírodou nastiňuji v momentě určité monologizace dialogu, kdy jedna strana nepojímá stranu druhou jako své „TY“, ale staví se k ní pouze jako k objektovému „ONO“. Vzájemné odcizení lidského a mimolidského zobrazuji symbolicky pomocí produktů současné nadprodukční doby. Gradaci tohoto stavu umocňuji vyobrazením červeno-bílých bariérových pásek, jejichž základní funkcí je rozdělování, vytváření dvou protikladných stran, jež však mají společnou hranici. Onu hranici vnímám jako jedinou shodu v jejich střetu či jinakosti

Lidské bytosti ukazuji jako permanentně tápající slepce, nomádsky se stěhující z místa na místo, věčně hledající, avšak nikdy nenacházející. Stávají se cizinci, kteří zažívají existenciální pocity osamění ve svém vlastním prostředí. Člověk v mých obrazech není pouze odcizen přírodě, ale i člověku, tudíž i sobě samému. I když v mnohých případech zobrazuji člověka zdánlivě jako součást nějaké skupiny, je přesto osamocen a ze skupiny vydělen. Každý člen skupiny se tak stává oddělenou, uzavřenou složkou, ponořenou do své vlastní individuality, hledící slepým pohledem s absencí očí ve tváři, jež má charakter bílé uniformní masky zasazené do současného tekutého světa, který je podle mého názoru silně plastické povahy. Tento svět přirovnávám k nafukovacímu skákacímu hradu, jenž slouží k naprogramované, ticho, tajemství a kontemplaci postrádající institucionalizované zábavě. V tomto světě v podstatě hranice neexistují, vše může měnit svůj tvar, informace lze jakkoli nafukovat či vyfukovat, není možno zaujmout stanovisko z nějakého distančního pevného bodu.

Bez onoho zpětného pohledu bytosti tohoto světa nejsou schopny zachytit rizika kolem sebe. Hrozí jim nebezpečí, že s riziky, jež se pro ně kvůli jejich neschopnosti dereflexe stávají neviditelná, srostou. Moment tohoto srůstání hraje další velmi významnou roli v mé současné tvorbě. Na problematiku se snažím nahlížet prizmatem socio-ekologickým, s přihlédnutím k mému vlastnímu vnímání a prožívání. Na svých plátnech zohledňuji fakt, že mezi rizikem, krizí a katastrofou je velmi tenká hranice, která může být velice snadno, mnohokrát i nevědomky, překročena. Snažím se postihnout onen moment, kdy se neviditelná rizika proměňují v krizi, jež má potenciál vyústit následně v jakousi mezní situaci či katastrofu. Jako příklad dotýkající se této problematiky mohu uvést můj obraz Laokoon a jeho synové. Laokoona vyobrazuji bez úst, neboť se snažil informovat společnost pozitivity o možném nebezpečí, tudíž o jakémsi negativním stavu, který by mohl nastat. Za tento úmysl mu byla odňata řeč jako nástroj možného svědčení. Poté je Laokoon napaden hady, jež mají na svých tělech chemické vzorce toxických látek. Vůči riziku těchto chemických radioaktivních hadů je postava Laokoona slepá, neboť vzorce na jejich kůži jsou pro ni abstraktním jazykem scientismu. Nebezpečí bylo zašifrováno, není jej možno zachytit smysly, jeho dopady lze pocítit až zpětně, v momentě, kdy už je pozdě. Postava Laokoona tak srůstá s neviditelným rizikem v jednotu a ze stavu výjimečného se stává stav trvalý.

Ateliér

Kresba

Vedoucí

PETRBOK Jiří, ak. mal.

Oponent*ka

Kudrna Jan, Mgr.

Konzultant*ka z univerzity

VÁCHA Štěpán, PhDr. Ph.D.

Stav práce

Dodělaná práce s úspěšnou obhajobou

Datum obhajoby

14. 6. 2022